Láďova pomsta

19. března 2017 v 10:17 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
"Tak nám zase ukradli hajzlpapír," povídá rozčileně Láďa vracejíc se z oné místnosti, kde bývá takováto pomůcka obvykle nejvíce potřeba. "Já toho parchanta chytit…, tak s ním vymetu dílnu," dodal ještě a přeměřil si nás přísným pohledem, jako by snad podezíral z tohoto ohavného skutku někoho z nás.
Vím, dnešnímu čtenáři se bude těžko vysvětlovat Láďovo pohoršení. Současný člověk žijící v blahobytu plně rozvinuté kapitalistické společnosti a užívající si jeho výhod plnými doušky, bude těžko chápat jeho vztek. Vždyť co je na tom, že se ztratila jedna rolička bezcenného toaletního papíru. Ve skladu jich je přece dost. Musím však připomenout, že tato historka pochází z doby «toho odporného bolševika», ve které se nedostávalo lidem nejenom toaletního papíru, ale všeho možného. Počínaje právě takovýmto toaleťákem a konče třeba barevnou televizí. Takový měkoučký toaletní papír byl ve srovnání s Rudým právem, které fungovalo často jako náhražka, hotový balzám, a když se ztratí poslední rolička, může to s nevyrovnaným, prchlivým jedincem, jako je Láďa řádně zamávat.
Tento neodpustitelný skutek Láďovi dlouho nedal spát. Stále přemýšlel, jak zloděje nachytat nebo alespoň vytrestat. Až na to jednoho dne přišel. Potajmu, aby nikdo nic nevěděl (protože pachatelem mohl být kdokoliv z nás), jal se uskutečňovat svůj plán pomsty. Ten spočíval v tom, že když nemůže pachatele chytit, tak mu alespoň řádně provětrá faldy. A to doslova. "Když chceš krást toaleťáky, tak trp, ty hajzle!" Říkal si, když očesával feferonky, za oknem. Vzal pár dobře rostlých jedinců, vložil je do sklenice od okurek, zalil alpou a čekal, až se vylouhují. Tímto způsobem získal lektvar tak mocné síly, že i jemu samotnému se při pouhém přičichnutí svírala chodidla v pěst. Pak vzal novou roličku toaletního papíru a tímto výluhem jí napustil. Po vysušení odložil svůj výtvor na WC a čekal, co se bude dít.
Ještě týž den rolička zmizela. Pak se pár dní nedělo nic a Láďa už pomalu na vše zapomněl. V každodenním shonu to bylo snadné, jeho pracovní povinnosti mu jen výjimečně dali možnost vyniknout v blbinách. Snad uplynul od té doby týden, snad dva, až se konečně Láďa dočkal a mohl si vychutnat divadlo, jaké nevymyslí ani v televizi.
Zlodějkou byla bába uklízečka, o tom už nebylo pochyb. Chudák ženská se jednoho rána vyřítila z WC rychlostí Bena Johnsona. Se smrtelným řevem na rtech a spuštěnými kalhotami pádila napříč dílnou jako šílená. Jen bílá stužka za ní vlála jako švihadlo.
Pro nás nezasvěcené to byl překvapující výstup a nevěděli jsme, jestli se máme smát nebo ne. Jen Láďa věděl své, smál se, až se za břicho popadal a když se uklidnil, všechno nám prozradil. Dlouho jsme pak rozebírali uklizeččino neštěstí za ohromného veselí všech přítomných.

Od té doby už byl klid a nic se neztrácelo. Uplynulo spoustu let a při vzpomínce na tuto příhodu spolehlivě vyprsknu smíchy, byť by to bylo v tramvaji cestou do práce anebo v restauraci u píva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama