Červenec 2017

Zeměkoule

30. července 2017 v 16:51 | Petr Rudolf |  Moje písně
-
-
Zeměkoule
Petr Rudolf
-
Zeměkoule není koule,
je to brambora.
Otáčí se kolem osy
pořád dokola.
-
Zeměkoule je samá boule,
je hrbolatá.
Ať vítr fičí, pořád se točí
dokola.
Dokola.

Ticho

28. července 2017 v 14:36 | Petr Rudolf |  Můj svět
-
Ticho
Petr Rudolf
-
Mám rád ticho...
Ticho klidné, mírné, laskavé
Mám rád ticho milé a přítulné
Ticho na každý způsob a v každé roční době
Ticho - už jen to slovo znamená hodně
Jinému zdá se třeba ticho nudné
Bledé, nevýrazné
Ale mně ne
Pro mě je ticho neuvěřitelně pestré a barevné
-
Jsem rád, když ticho sestoupí dolů
Jsem šťastný, když je ticho u sousedů
Na ulici, před domem
Ticho je pro mě fenomén...
Nebýt ticha
Má duše by zplihla
Když je ticho, tak přemítám
Bloudím v myšlenkách, cestuji po hvězdách
Když je ticho, mám v duši klid a cítím se hned líp
-
Ticho prostě miluji
A všechny kroky k němu směřuji
Ticho, to láskyplné, něžné
Všeobjímající, dychtivé
Jak je milé a přítulné
Ticho - to je mír, klid a pohoda
Ticho - to je náruč bohatá…
-
Mýlí však se ten, kdo vypráví lidem
Že první bylo slovo a to slovo bylo Bůh
Ne, ne milý pane
První bylo ticho a to uzavírá kruh
Nebýt ticha, slovo by vůbec nezaznělo
Ticho je původní, stálá a neměnná veličina
Tichem vše končí i začíná
Až poté Bůh stvořil moře, které šplouchá
Lesy, které hučí
Motory, co řvou a lidi co hlučí
-
Z ticha jsme vzešli a do ticha se vrátíme
Ticho je náš domov, ticho je náš život
Ticho je náš zlatý důl, ticho je chléb i sůl
Ticho je vše co máme, tak si ho važme
A když se někdo ptá, jak ticho vůbec vypadá?
Já odpovím mu bez obav: Zavři oči a plav.
Ticho, které zdá se býti nicotné, nehmotné
Je neuvěřitelně kouzelné
Voní jak rozkvetlá louka, po které běží holka
Zní spoustou tónin, až puká leknín
-
Není nic nádhernějšího, než poslouchat ticho
No zkus to!
Ticho léčí, ticho hřeje, ticho přitahuje
A země zvaná Ticho existuje!
Tak blízko a zároveň daleko
Co bys kamenem dohodil nebo sto řek přebrodil
Země zaslíbená, tichá, milá, laskavá
Země, kde klid a mír ruku v ruce
Vládnou pokoře a lásce přece
Země milá, budiž ctěna
-
Mějme tedy ticho rádi, jako by ono chtělo míti rádo nás
Ctěme ticho, važme si ho, než ho ztratíme natrvalo
-

BUDIŽ TICHO!

Papriky

28. července 2017 v 13:31 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
Naše malebná zahrádkářská kolonie poblíž Červeného Hrádku u Jirkova, která vždycky byla oázou klidu, míru a pohody, se postupem času stávala víc a víc terčem různých nenechavců. Jak se na zahrádkách začalo zelenat a pak, když už byl čas sklizně, stávalo se často, že nesklízel ten, kdo zasel, ale vždycky nějaký pobuda. Marné byly pokusy zahrádkářů uhlídat společně svá území vlastními silami. Rozepsané služby na hlídání kolonie málokdo dodržoval. Často se lidé vymlouvali na noční směny, na nemoci z povolání, na malé děti a kdoví na co ještě. Prostě se věc vyvrbila tak, že kdo si svou zahrádku neohlídal sám, tak se s největší pravděpodobností mohl s úrodou rozloučit.
A nejenom s úrodou, časté byly krádeže všeho, co jenom z dálky připomínalo nějaký barevný kov nebo jen obyčejné železo. Nájezdníci nebyli líní třeba srolovat hliníkový drátěný plot, který jeden zahrádkář «zprivatizoval» svému zaměstnavateli. Kradli se a kradou roxory od rajských, plechové konve na zalévání ba ani krabicí hřebíků tito chmatáci nepohrdli. To vše se jim vždycky hodí a v kovošrotu za to dostanou nějaký ten mrzký peníz, který okamžitě zkapalní.
V tomto kontextu se zdá být neuvěřitelná následující příhoda:
Stalo se to v době, když jsem byl ještě zapáleným zahrádkářem a měl jsem radost z každé rostliny, kterou jsem vypěstoval. Coby kluk z města jsem znal zeleninu jen z talíře a nikdy mě nezajímalo, jak je krásná třeba brambora v květu. Nikdy jsem se nezajímal o to, jak se pěstují kedlubny, ředkvičky nebo kukuřice. Všechny tyto věci byly pro mě nové a já je teď přijímal plnými doušky.
V tomto zápalu jsem si usmyslil, že postavím fóliák. V práci jsem našel lešenářský trubky, ze kterých jsem udělal kostru, tu pak obalil průhlednou fólií, a když byl hotov, zasadil jsem do něj okurky a papriky. Bohužel jsem ale zasadil plodiny později než ostatní, takže jsem jen závistivě nahlížel do fóliáků svých sousedů a tiše snášel jejich přezíravé pohledy. "Sousede, ty vaše papriky Vám nějak nejdou," slýchával jsem v ten čas posměšné poznámky z vícera úst. Já se ale nedal, dál jsem zaléval své okurky a papriky a čekal, až vyrostou. Sousedé už dávno nosili domů vrchovaté košíky paprik a okurek, jen já na svinovacím metru odečítal milimetrové přírůstky.
Jednoho rána jdu opět na zahrádku a už z dálky na mě volá můj dobrý soused: "Sousede! Dneska v noci nám zase vykradli zahrádky a specializovali se hlavně na papriky ve sklenících. Prohlídněte si fóliák, jestli se Vám také něco neztratilo." "Mně se nemá co ztratit," odvětil jsem a pospíchám ke své zahrádce. Co jsem ale uviděl, když jsem otevřel fóliák, bych ani ve snu nečekal. Zloději tu byli, o tom nebylo pochyb. Poznal jsem to hned, když jsem na zemi zahlédl rozsypaný košík plný nádherných paprik. Takové krásné papriky má určitě jen můj soused, pomyslil jsem si. Ale co že jsou tady?

Tím jsem se netrápil. Zřejmě zloděje při krádeži u mě někdo vyrušil a při útěku tam ten košík zapomněli. A tak se stalo, že jsem se toho dne mohl pochlubit manželce svým pěstitelským zázrakem. "Vidíš, stačí jen častá zálivka a papriky rostou jako z vody." Chlubím se cizím peřím a ani mi svého souseda nebylo líto. Mimochodem, chutnaly skvěle.

Proč Lasker prohrál s Torrem

28. července 2017 v 13:00 | Petr Rudolf |  Můj svět
-
V roce 1925 se konal v Moskvě skvěle obsazený šachový turnaj,
kterého se zúčastnila skoro celá tehdejší šachová elita (vyjma Aljechina). V tomto turnaji se událo něco, co jsem dlouho nemohl pochopit. Jak může takový hráč, jako byl Emanuel Lasker (bývalý mistr světa) prohrát partii s průměrným hráčem a ještě tak otřesným způsobem. Všichni šachisté si zcela jistě vybaví partii Carlos Torre Repetto - Em. Lasker, ve které se bílému podařil tzv. mlýnek. Černému tímto způsobem vysbíral většinu figurek, čímž ho donutil ke kapitulaci. Nepochopitelné! Do té doby, než jsem při brouzdání na internetu objevil pár indicií, které předcházely této partii.
Em. Lasker totiž nebyl jenom matematik, filosof či psycholog, ale byl i dramatik. Jeho literární díla sice historie nedocenila, ale faktem zůstává, že s bratrem Bertholdem napsal divadelní hru "Vom Menschen die Geschichte" (Historie lidstva). Před zahájením výše zmiňované partie dostal tedy Lasker telegram, ve kterém stálo, že právě toto drama se rozhodlo uvést berlínské divadlo do svého repertoáru. Tato zpráva bývalého světového šampiona natolik rozhodila, že se dostatečně nesoustředil na hru a partii katastrofálně prohrál. Dlužno dodat, že sám Torre tuto partii ač vítěz neměl rád. Už od zahájení byla totiž na Laskerově hře vidět nesoustředěnost, proto se také většinou tato partie uvádí až od 20. tahu.
Možná i díky této partii Lasker turnaj nevyhrál a dal tak šanci Bogoljubovovi, který po tomto vítězství byl chvíli hrdinou Ruska. Do té doby ovšem, než se za pár měsíců rozhodl emigrovat, pak byl zase nazýván odpadlíkem.
-
Moskva 1925
-
1. Jefim Bogoljubov 15,5
2. Emanuel Lasker 14
3. J.R.Capablanca 13,5
4. F.J.Marshall 12,5
5. S.Tartakower 12
6. C.Torre Repetto 12
7. Richard Réti 11,5


Náš Richard Réti v tomto turnaji porazil vítěze Bogoljubova ve velkém stylu.

Psychologie hospodského šachu

25. července 2017 v 10:08 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
Petr Rudolf


ing. Jiří Habásko
-
Jakkoliv vím, že hospodský šach nic pozitivního této hře nepřináší, musím se s vámi podělit o jednu zajímavou historku. Opět jsem zasedl se svým dlouholetým rivalem k této hře a opět se děly věci.
Na diagramu je pozice, která na nějaký čas přerušila naše přátelství s panem Habásko. Po kolikáté už? Tato partie se hrála bez časového omezení o 5 korun s flekem v naší oblíbené restauraci U lampionu. Byla to už v pořadí čtvrtá partie toho dne a stav byl pro pana Habásko kromobyčejně nepříznivý. Prohrával totiž už 0:3, což při nějakém tom fleku znamenalo vyjádřeno v korunách mínus 25 kč a to už byl pádný důvod k tomu, aby můj soupeř začal hrát zodpovědně. Za tohoto nepříznivého stavu se mým vydatným přičiněním konečně panu Habáskovi podařilo získat výše uvedenou vyhranou pozici a mně už nezbývalo než čekat, kdy mě pan inženýr Habásko konečně dorazí a zkoriguje tím ten pro něj tak nepříznivý výsledek. Potutelně mě v tu chvíli pozoroval a se zjevnou radostí zvolna upíjel ze svého půllitru zlatavý jedenáctistupňový mok. Na čas jsme nehráli, tak proč si tedy nevychutnat tu chvilku slávy. Já mu to nemám za zlé. Mimochodem, pozice je mnohem složitější, než jsme si mysleli, ale to jen tak na okraj.
Zabrán do svých myšlenek, které se nesly asi v tom duchu, že si Habas opojen dobrou pozicí dá flek, já to pak nějak zremizuju a tudíž získám výhru 10-ti kč, jsem ho ignoroval. Své naděje jsem vkládal hlavně do pěšce a4 a zkoumal, jak ho protlačit co nejdál aby to moc nebolelo. Najednou zbystřím, ten jindy tak pozorný hráč nyní nahlas přemýšlí o tahu, po kterém by se mi můj sen mohl klidně splnit. Jeho zpocená ruka nyní krouží nad pěšcem h6 a já slyším, jak říká: "Asi si vezmu toho pěšce a hladí ho po imaginárních kučeravých vlasech. "Takového pěšce na hnoji přece nenajdeš," dodává. Na chvíli ale stáhnul svoji ruku, jako by se mu něco nezdálo, napil se a pokračuje v samomluvě. "Jenže tebe je dost, na tebe si musím dávat pozor. Ve všech partiích dneska jsi byl «zdechlej» a vždycky ses z toho nějak vylízal, ale ať se koukám, jak se koukám, musím se řídit pravidlem: «Když nevíš co hrát, tak si vem pěšce»."
V tu chvíli jsem cítil, že musím něco říct, něco, co Habase přesvědčí o tom, že vzetí takového pěšce mu přinese vytoužené vítězství, že toto braní konečně prolomí jeho smůlu, a že se karta konečně obrátí na jeho stranu. Cítil jsem, že něco takového soupeř ode mne dokonce očekává, a že být v tuto chvíli zticha, rovnalo by se mé prohře.
Každý přece už z dálky vidí, že by po vzetí pěšce na h6 přišlo braní dámou na e3 s následnými vidlemi na políčku f5. To zřejmě můj soupeř ještě nezaregistroval, ale jak ho přesvědčit o tom, aby si toho «pinčlíka» vzal? Kdybych mu ho vnucoval, jistě by vše prohlédl, to mi bylo jasné. Povídám tedy zkušeně: "Toho pěšce mi neber, to je zakázaný! Ten pěšec je otrávenej." Buď - anebo! Železo se musí kout, dokud je žhavé. Znalost mé nejoblíbenější knihy Psychologický průvodce šachovou partií od Jiřího Veselého, mi vložila do úst ta slova. Hlavně musím něco povídat. Chci ho přece svést na cestičku, ze které není návratu. Na cestu blufu nejhrubšího kalibru. Musím a jsem tedy i povinen, říkat jen to, co evidentně chce slyšet v duchu známé hlášky: «Šachy, to je hra dvou sviní a ta větší vždycky vyhrává». A tak tedy v tomto duchu pokračuji: "Takové stupidní braní bezcenného pěšce je jen ztrátou času, ten ti pak bude chybět při chytání toho druhého," říkám a bradou popoháním svoje áčko k mantinelu.
Než jsem stačil domluvit pěšec h6 zmizel z šachovnice. "FLEK!" Zadunělo místností jako prásknutí bičem. "Já ti dám, dělat si ze mě dobrý den. Teď se starej chlape," povídá Habas sebejistě. Důkladně se pak přisál ke svému půllitru, jakoby žádná molekula čpící hořce neměla přijít vniveč a vítězoslavně při tom koulel očima.
Najednou mně ho ale bylo líto, vše co jsem si předsevzal, jsem splnil do posledního písmenka a teď, když mohu sklízet úrodu, jsem na vážkách. Bylo mé chování korektní? Nevím. Pomalu se chápu nejcennější své figury a pokládám ji na políčko, které dosud opanoval bílý střelec se slovy: "Flek přijímám…"
Z toho co se dělo pak by měl radost nejeden student psychologie. Tak rychlý přechod člověka z euforie k totální depresi a následné agresi určitě není k vidění každý den. Habas téměř okamžitě zjistil, jaký blundr udělal, chvíli mu však trvalo, než dal průchod svému rozhořčení. Jeho vrásčité, vysoké čelo mělo barvu přezrálých malin, když mi spílal do ňoumů, budižkničemů, salátů, nýmandů a podvodníků. Pak exnul zbytek piva, zaplatil a bez pozdravu odešel. "Ahoj," volám za ním nesměle. "Kdy se zase uvidíme?" To už nemůže slyšet, je pryč a sním i jeho vidina rychlého zbohatnutí.

Poroučím si další pivo a známým od vedlejšího stolu s úsměvem povídám: "Se mnou není lehký hrát…"

Zajíc Azor

24. července 2017 v 11:34 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
Malá vesnická kovárna kdesi v pohraničí Krušných hor zívá nudou. Je pátek dopoledne a její osazenstvo už je myšlenkami úplně někde jinde. U černé kávy teď Láďa přemýšlí, jak konečně stluče králíkárnu, aby se zavděčil ženě. Jeho pomocník Pepa si dopředu olizuje pysky, těšíc se na večerní tancovačku a kovářský mistr pan Louda si cosi klohní v kastrůlku na elektrickém vařiči. Je jasné, že práce vázne.
Z těchto úvah je vytrhne až místní příslušník PSVB, nějaký Ivan Pitchus. Vtrhnul do kovárny jako velká voda a hned spustil halasně: "Chlapi, nesu vám škodnou," povídá a na zem hází zastřeleného psa. "Viděl jsem ho na kraji lesa, jak prohání srnečka. Tak jsem mu dal jednu na komoru, ať už dá pokoj jednou pro vždycky… Bude z něho dobrá pečínka, né?" Na to si utřel zpocené čelo a pomalu si zapálil fajfku, to aby se konečně nadýchal čerstvého vzduchu, jak s oblibou říká. "Tak co vy na to?" pokračuje péesák, když prvně potáhl z lulky. "Tváříte se nějak divně, jakoby snad ten pejsek byl prašivej," dodal s úsměvem, hledíce do překvapených tváří mistrů kovářského řemesla.
"Ty vole Ivane, tohle je pes těch novejch lufťáků, co si tu na kraji vesnice koupili nedávno chalupu," povídá Pepa ustrašeně. "Těm se to nebude líbit. Takhle jim zamordovat psa. Nerad bych kvůli tomu měl nějaký opletačky." durdí se. Pak znalecky prohmátne Azorovo bicepsy a pokračuje už trochu smířlivěji. "Pečínka z něj bude ale dobrá, to máš pravdu, Ivane." "Maj si psa líp hlídat," ukončil péesák debatu a povídá: "Já jdu do konzumu pro česnek, sádlo a koření a vy zatím tu bestii stáhněte. Když na to příde, tak se ani nemusej nic dozvědět. Pes se prostě zaběh´…, á hotovo." Dodal ještě mezi dveřmi a byl pryč.
Láďa s Pepou tedy nelenili, stáhli a vyvrhli Azora. Odkudsi vytáhli jedničku plech, který naohýbali do tvaru pekáče tak, aby jim z něj pejsek nevyčuhoval. Ještě vymazat pekáč, osolit, řádně očesnekovat a šup s tím na výheň. Za hodinu už byla kovárna cítit tak lahodnou vůní, až hrůza. Láďa v tom zápalu už dávno zapomněl na králíkárnu a společně s Pepou se teď domlouvají, jak to na tancovačce rozjedou. "Vezmem pečínku večer sebou," povídá Pepa. "To budou chlapi z pily čubrnět, až budou mít mastný huby," dodává a zálibně hledí do pekáče, jak se maso krásně zbarvuje.
Konečně nadešel večer. Chlapi přinesli do hospody pečínku, vydávajíce jí za zajíce. Sklidili tím spoustu závistivých pohledů od spoluobčanů a získali i pár nových kamarádů. Azor se krapet scvrknul, pravda, takže vzdáleně zajíce i připomínal. Ále koho by to zajímalo, co to je, hlavně když je to jedlý a je to zadarmo.
Zábava již byla v plném proudu, když do sálu přišli lufťáci. Nic netušíc přisedli ke kovářskému stolu a začali se zajímat o obsah pekáče. "Jen si vemte," vybídl je Láďa už trochu v náladě. "Tady Pičus ráno střelil zajíce a my teď máme hody. "Vemte si, nestyďte se," povídá Láďa usmívajíc se na Pepu tak nějak divně. "Je toho ještě dost, byl to macek." Paní z Prahy povídá: "Já si ráda vezmu, miluji totiž zvěřinu a tohle voní opravdu skvostně. Jemnými prstíky odtrhla citlivě kus přední tlapky, až jí vystříkl omastek do vína. Za všeobecné pozornosti všech přítomných se pak s chutí zakousla do zajíčka. "Je vynikající," povídá …
"a můžu vás o něco poprosit, pánové?" zeptala se ve finále ta nic netušící dáma. "Mohli byste mi schovat kostičky pro našeho Azorka, někam se nám totiž zatoulal a určitě bude mít hlad, až se vrátí." Tahle věta posadila Láďu na prdel, s rukou před ústy vyběhl spěšně před hospodu, kde pod statným jírovcem vyplivl osm piv i se zajícem.
A co bylo dál? No Pražáci se návratu svého Azorka samozřejmě nedočkali, tak si koupili nového, kterého si už lépe hlídají. A naši kováři? Ti dodnes trnou hrůzou, aby celou historii někdo Pražákům nevyslepičil. V naší vesnici je totiž tato historka dost populární a tak si myslím, že se brzy někdo prokecne.
-

PSVB - Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti - za komunistů to byli pomocníci Policie z řad občanů, požívající všeobecné opovržení všech ostatních.
Lufťák - Člověk, který víkendy tráví mimo domov na chatě či na chalupě

Lístek do nebe

24. července 2017 v 10:43 | Petr Rudolf |  Moje písně
-
-
Lístek do nebe
Petr Rudolf
1)
Já mám lístek do nebe
Připravený pro tebe
Já mám lístek do nebe
Připravený jenom pro tebe
2)
První třídou pojedeš
První třídou pojedeš
První třídou pojedeš
Jestli chceš nebo nechceš
3)
Celý rok jen trápení
Celý rok jen trápení
Celý rok jen trápení
Tak se sbal a rychle vypadni