Papriky

28. července 2017 v 13:31 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
Naše malebná zahrádkářská kolonie poblíž Červeného Hrádku u Jirkova, která vždycky byla oázou klidu, míru a pohody, se postupem času stávala víc a víc terčem různých nenechavců. Jak se na zahrádkách začalo zelenat a pak, když už byl čas sklizně, stávalo se často, že nesklízel ten, kdo zasel, ale vždycky nějaký pobuda. Marné byly pokusy zahrádkářů uhlídat společně svá území vlastními silami. Rozepsané služby na hlídání kolonie málokdo dodržoval. Často se lidé vymlouvali na noční směny, na nemoci z povolání, na malé děti a kdoví na co ještě. Prostě se věc vyvrbila tak, že kdo si svou zahrádku neohlídal sám, tak se s největší pravděpodobností mohl s úrodou rozloučit.
A nejenom s úrodou, časté byly krádeže všeho, co jenom z dálky připomínalo nějaký barevný kov nebo jen obyčejné železo. Nájezdníci nebyli líní třeba srolovat hliníkový drátěný plot, který jeden zahrádkář «zprivatizoval» svému zaměstnavateli. Kradli se a kradou roxory od rajských, plechové konve na zalévání ba ani krabicí hřebíků tito chmatáci nepohrdli. To vše se jim vždycky hodí a v kovošrotu za to dostanou nějaký ten mrzký peníz, který okamžitě zkapalní.
V tomto kontextu se zdá být neuvěřitelná následující příhoda:
Stalo se to v době, když jsem byl ještě zapáleným zahrádkářem a měl jsem radost z každé rostliny, kterou jsem vypěstoval. Coby kluk z města jsem znal zeleninu jen z talíře a nikdy mě nezajímalo, jak je krásná třeba brambora v květu. Nikdy jsem se nezajímal o to, jak se pěstují kedlubny, ředkvičky nebo kukuřice. Všechny tyto věci byly pro mě nové a já je teď přijímal plnými doušky.
V tomto zápalu jsem si usmyslil, že postavím fóliák. V práci jsem našel lešenářský trubky, ze kterých jsem udělal kostru, tu pak obalil průhlednou fólií, a když byl hotov, zasadil jsem do něj okurky a papriky. Bohužel jsem ale zasadil plodiny později než ostatní, takže jsem jen závistivě nahlížel do fóliáků svých sousedů a tiše snášel jejich přezíravé pohledy. "Sousede, ty vaše papriky Vám nějak nejdou," slýchával jsem v ten čas posměšné poznámky z vícera úst. Já se ale nedal, dál jsem zaléval své okurky a papriky a čekal, až vyrostou. Sousedé už dávno nosili domů vrchovaté košíky paprik a okurek, jen já na svinovacím metru odečítal milimetrové přírůstky.
Jednoho rána jdu opět na zahrádku a už z dálky na mě volá můj dobrý soused: "Sousede! Dneska v noci nám zase vykradli zahrádky a specializovali se hlavně na papriky ve sklenících. Prohlídněte si fóliák, jestli se Vám také něco neztratilo." "Mně se nemá co ztratit," odvětil jsem a pospíchám ke své zahrádce. Co jsem ale uviděl, když jsem otevřel fóliák, bych ani ve snu nečekal. Zloději tu byli, o tom nebylo pochyb. Poznal jsem to hned, když jsem na zemi zahlédl rozsypaný košík plný nádherných paprik. Takové krásné papriky má určitě jen můj soused, pomyslil jsem si. Ale co že jsou tady?

Tím jsem se netrápil. Zřejmě zloděje při krádeži u mě někdo vyrušil a při útěku tam ten košík zapomněli. A tak se stalo, že jsem se toho dne mohl pochlubit manželce svým pěstitelským zázrakem. "Vidíš, stačí jen častá zálivka a papriky rostou jako z vody." Chlubím se cizím peřím a ani mi svého souseda nebylo líto. Mimochodem, chutnaly skvěle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama