Psychologie hospodského šachu

25. července 2017 v 10:08 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
Petr Rudolf


ing. Jiří Habásko
-
Jakkoliv vím, že hospodský šach nic pozitivního této hře nepřináší, musím se s vámi podělit o jednu zajímavou historku. Opět jsem zasedl se svým dlouholetým rivalem k této hře a opět se děly věci.
Na diagramu je pozice, která na nějaký čas přerušila naše přátelství s panem Habásko. Po kolikáté už? Tato partie se hrála bez časového omezení o 5 korun s flekem v naší oblíbené restauraci U lampionu. Byla to už v pořadí čtvrtá partie toho dne a stav byl pro pana Habásko kromobyčejně nepříznivý. Prohrával totiž už 0:3, což při nějakém tom fleku znamenalo vyjádřeno v korunách mínus 25 kč a to už byl pádný důvod k tomu, aby můj soupeř začal hrát zodpovědně. Za tohoto nepříznivého stavu se mým vydatným přičiněním konečně panu Habáskovi podařilo získat výše uvedenou vyhranou pozici a mně už nezbývalo než čekat, kdy mě pan inženýr Habásko konečně dorazí a zkoriguje tím ten pro něj tak nepříznivý výsledek. Potutelně mě v tu chvíli pozoroval a se zjevnou radostí zvolna upíjel ze svého půllitru zlatavý jedenáctistupňový mok. Na čas jsme nehráli, tak proč si tedy nevychutnat tu chvilku slávy. Já mu to nemám za zlé. Mimochodem, pozice je mnohem složitější, než jsme si mysleli, ale to jen tak na okraj.
Zabrán do svých myšlenek, které se nesly asi v tom duchu, že si Habas opojen dobrou pozicí dá flek, já to pak nějak zremizuju a tudíž získám výhru 10-ti kč, jsem ho ignoroval. Své naděje jsem vkládal hlavně do pěšce a4 a zkoumal, jak ho protlačit co nejdál aby to moc nebolelo. Najednou zbystřím, ten jindy tak pozorný hráč nyní nahlas přemýšlí o tahu, po kterém by se mi můj sen mohl klidně splnit. Jeho zpocená ruka nyní krouží nad pěšcem h6 a já slyším, jak říká: "Asi si vezmu toho pěšce a hladí ho po imaginárních kučeravých vlasech. "Takového pěšce na hnoji přece nenajdeš," dodává. Na chvíli ale stáhnul svoji ruku, jako by se mu něco nezdálo, napil se a pokračuje v samomluvě. "Jenže tebe je dost, na tebe si musím dávat pozor. Ve všech partiích dneska jsi byl «zdechlej» a vždycky ses z toho nějak vylízal, ale ať se koukám, jak se koukám, musím se řídit pravidlem: «Když nevíš co hrát, tak si vem pěšce»."
V tu chvíli jsem cítil, že musím něco říct, něco, co Habase přesvědčí o tom, že vzetí takového pěšce mu přinese vytoužené vítězství, že toto braní konečně prolomí jeho smůlu, a že se karta konečně obrátí na jeho stranu. Cítil jsem, že něco takového soupeř ode mne dokonce očekává, a že být v tuto chvíli zticha, rovnalo by se mé prohře.
Každý přece už z dálky vidí, že by po vzetí pěšce na h6 přišlo braní dámou na e3 s následnými vidlemi na políčku f5. To zřejmě můj soupeř ještě nezaregistroval, ale jak ho přesvědčit o tom, aby si toho «pinčlíka» vzal? Kdybych mu ho vnucoval, jistě by vše prohlédl, to mi bylo jasné. Povídám tedy zkušeně: "Toho pěšce mi neber, to je zakázaný! Ten pěšec je otrávenej." Buď - anebo! Železo se musí kout, dokud je žhavé. Znalost mé nejoblíbenější knihy Psychologický průvodce šachovou partií od Jiřího Veselého, mi vložila do úst ta slova. Hlavně musím něco povídat. Chci ho přece svést na cestičku, ze které není návratu. Na cestu blufu nejhrubšího kalibru. Musím a jsem tedy i povinen, říkat jen to, co evidentně chce slyšet v duchu známé hlášky: «Šachy, to je hra dvou sviní a ta větší vždycky vyhrává». A tak tedy v tomto duchu pokračuji: "Takové stupidní braní bezcenného pěšce je jen ztrátou času, ten ti pak bude chybět při chytání toho druhého," říkám a bradou popoháním svoje áčko k mantinelu.
Než jsem stačil domluvit pěšec h6 zmizel z šachovnice. "FLEK!" Zadunělo místností jako prásknutí bičem. "Já ti dám, dělat si ze mě dobrý den. Teď se starej chlape," povídá Habas sebejistě. Důkladně se pak přisál ke svému půllitru, jakoby žádná molekula čpící hořce neměla přijít vniveč a vítězoslavně při tom koulel očima.
Najednou mně ho ale bylo líto, vše co jsem si předsevzal, jsem splnil do posledního písmenka a teď, když mohu sklízet úrodu, jsem na vážkách. Bylo mé chování korektní? Nevím. Pomalu se chápu nejcennější své figury a pokládám ji na políčko, které dosud opanoval bílý střelec se slovy: "Flek přijímám…"
Z toho co se dělo pak by měl radost nejeden student psychologie. Tak rychlý přechod člověka z euforie k totální depresi a následné agresi určitě není k vidění každý den. Habas téměř okamžitě zjistil, jaký blundr udělal, chvíli mu však trvalo, než dal průchod svému rozhořčení. Jeho vrásčité, vysoké čelo mělo barvu přezrálých malin, když mi spílal do ňoumů, budižkničemů, salátů, nýmandů a podvodníků. Pak exnul zbytek piva, zaplatil a bez pozdravu odešel. "Ahoj," volám za ním nesměle. "Kdy se zase uvidíme?" To už nemůže slyšet, je pryč a sním i jeho vidina rychlého zbohatnutí.

Poroučím si další pivo a známým od vedlejšího stolu s úsměvem povídám: "Se mnou není lehký hrát…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama