Tatranka

23. června 2018 v 15:59 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
No, když se tak dívám na ten obyčejný název tohoto článku (vyhýbám se slovu povídka), tak se musím pokárat. Proč jsem zvolil právě tento název? Vždyť se nabízejí mnohem údernější názvy. Názvy, které by zvýšily čtivost a zaručovaly by pofiderní popularitu skomírajícího sajtu. Názvy, jako "Pyj a tatranka" nebo "Překvapení v trenýrkách kamaráda", ty by dozajista zvedli zájem čtenářů…
Ale mně jsou tyto praktiky z duše cizí. Spokojím se tedy s nic neříkajícím, prostinkým avšak plně dostačujícím názvem "Tatranka".
Dobrá tedy, jako děti jsme ji milovaly. Tento kousek oplatky (jak jsem se později dozvěděl) je tu s námi již od roku 1949 a do dnešních dnů chutná skvěle, a co je pozoruhodné, stále stejně. Miluji tento kus laskominy dodnes, a když jsem v Kauflandu, nelením a téměř vždy zabrousím do oddělení oplatek a zjišťuji, jestli náhodou nejsou ve slevě. A třebas nejsou, pár jich vždy koupím a v klidu domova se do nich pak zálibně pustím. Stejně jako před lety. A při tom mi vždycky vytane na mysl příhoda, kterou jsem zažil už hodně dávno, tak dávno, že to snad už ani není pravda…
-
Poslyšte tedy příběh o tom, jak jsem vlastní hloupostí přišel o tatranku:
Jak jsem řekl, už to bylo strašně dávno. Tehdy v dobách bez počítačových a bez mobilových, kdy jedinou zábavou dětí byl Pionýr anebo nějaký sportovní kroužek. Tak jako většina dětí jsem i já svůj hyper aktivismus vybíjel v tělocvičně. Ač se to nyní může zdát při mé psí výšce k smíchu, je to tak. Jako žáček jsem hrál docela úspěšně basketbal. Tento druh sportu jsme tehdy provozovali na krajské úrovni a jednu sezonu jsme byli dokonce čtvrtí v celém Severočeském kraji. A jako sportovní polo hvězdy jsme jezdili o prázdninách na soustředění do Sušice. Spali jsme v místní sokolovně, přes den hráli basket a po večerech dělali vylomeniny.
Jednou večer jsem si vytáhl z batohu poslední kousek tatranky s tím, že ho prachsprostě sním. Jenže jak už to bývá, člověk není nikdy sám, a když něco má, vyrojí se hned spousta nových přátel. Tu se ke mně přitočil pivotman Luďa a povídá: "Dej mi kousnout!"
Ale, ale, ale, tak tohle jsem nikdy neměl rád. Že prý: Dej mi kousnout! Bez jakékoliv zásluhy drát se hned takhle brutálně mé oblíbené tatrance po krku. Počkej ale, já ti dám. V hlavě se mi v tu chvíli zrodil plán, jak ji pro sebe zachránit a neudělat ze sebe krkouna.
Povídám: "Luďo, dám ti tak velký kus tatranky, jak velkýho máš pinďoura." Soudě podle sebe, když mi uzme podobně velký kousek, tak mi zbude ještě skoro celá a ta pak zůstane jenom mně. Já si zachovám tvář a naše kamarádství tím nijak neutrpí.
Jenže jakmile jsem dořekl ta slova, Luďa už měl své červené trenýrky s bílými lampasy na kolenou a své mužství tak necitlivě odhaleno. Na první pohled a bez jakéhokoliv měření bylo jasné, že jeho pyj v klidu, je o poznání větší, než moje malá tatranka, a že já tak budu muset svou pochoutku bez mučení odevzdat celou. Ajajaj, tak to se nepovedlo. "Dáš mi aspoň kousnout?" Žadoním teď pro změnu já a smutným pohledem se loučím se svojí milovanou tat-ran-kou-ou-óóóóu.
Uf!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama