Malý hráč

17. července 2018 v 18:20 | Petr Rudolf |  Moje povídky
-
Mám syna, je to chytrý kluk. Když byl ještě malý, měli jsme doma takovou předpotopní videohru. Zapojila se do televize, jezdily tam nějaký tanky a kluk je měl za úkol zlikvidovat. Čím víc jich zničí, tím líp. Prostě střílečka se vším všudy, jen ta grafika byla ještě dost chabá. Ale synáček si s tím vyhrál a my jsme měli pokoj. Jednou mě překvapil otázkou: "Tati, v tý hře můžu vyhrát peníze podívej," a ukazuje na nějaká čísla. "Jak bych si je mohl vybrat?" Opravdu, když se dostal na určitou úroveň, naskakovaly na obrazovce cifry 10, 20, 30, 40 a za nimi takový divný znak. "Ty víš, co ten znak znamená?" ptám se ho. "Jasně to jsou doláče,"odpovídá. Chvíli přemýšlím a pak ho zkouším opít rohlíkem. "Vidíš tuhle štěrbinu" a ukazuju na otvor pro diskety, "když si budeš pěkně hrát, tak tam odsud ti vyjedou peníze ale jenom až nahraješ 100 dolarů. Rozumíš?" Samozřejmě že to byla hlouost, kde by se tam ty peníze vzaly, ale fungovalo to výborně.
Od té doby hrál kluk ještě usilovněji, zabral se do té hry na 150 %. Večer jsme ho museli násilím odhánět do postele. Pak mluvil ze spaní samé nesmysly. Z pokojíku se často ozývalo: "Střílej! Střílej! Jeď! Jeď! 100 dolarů, musím vyhrát 100 dolarů." Až jsme měli obavu, že se nám hošík na rozumu pomátne. Se ženou jsme probírali co s tím, ale na nic jsme nemohli přijít. Není totiž lepší pohled na dítě, než když si hraje a nezlobí. Málokterá hračka dokáže dítě zabavit natolik, aby si s ní hrál celé dny ba i týdny. Pro mého syna to byla videohra. Hrál tu hru denně a stále nemohl uhrát těch vytoužených 100 dolarů. Byly chvíle, kdy do ní vzteky kopl, ale vždycky se k ní pokorně vrátil a hrál a hrál a hrál.
Až jednou zazněl z pokojíku vítězoslavný výkřik. "Mám to! Mám to! Já jsem vyhrál STO dolarů. Tati pojď se podívat, já jsem vyhrál, já jsem vyhrál. Jak se vybíraj ty peníze?" Kluk kolem mě tancoval jako na Vánoční besídce a tahal mě za rukáv k obrazovce. "Podívej tati, nahrál jsem stovku, to je paráda co?"
No to je teda paráda, co budu dělat? Ptám se sám sebe a sleduju manželku, jak se mi šklebí. "No tak vyndej těch 100 dolarů z té bedýnky," povídá moje žena ironicky. "Výhra je výhra to se nedá nic dělat." Jak z toho teďka ven, citlivá dětská dušička není připravená na tvrdou realitu. Musím to nějak zaonačit. Povídám klukovi: "Dneska je neděle a to banky nepracují. Zítra tam budeš mít ty peníze a vybereš si je. Jo?" Tu noc jsem spal opravdu mizerně. Co jsem si to navařil? Zmítám se na posteli a ne, a ne usnout. Až k ránu mě to napadlo, jasně už vím, jak to udělám. Nepozorovaně jsem se přikradl do pokojíku k videohře a strčil jsem do mechaniky stokorunovou bankovku, tak aby kousíček čouhal ven. Konečně jsem usnul, ne však na dlouho. Za svítání do ložnice přiběhl kluk se stokorunou v ruce a mává mi s ní před očima. "Tati banky už pracujou. Banky už pracujou. Koukej, už mám těch sto dolarů, heč. To koukáš co?" "To teda koukám, tak si je schovej a odpoledne si půjdeme něco koupit jo?"
Od té doby už jsem děti vychovával jinak. Zas takový pracháč nejsem, abych několikrát denně strkal stokoruny do videoher. Dětem se zkrátka lhát nemá, to pak může brát i takovéhle konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama